O čertech

Před dávnými časy žili v jeskyni na Ještědu tři čerti. Často za noci sestupovali do údolí a navštěvovali jejich obyvatele. Nepřicházeli mezi lid ve své pekelné podobě, ale přestrojeni za potulné mlynářské krajánky nebo za čeledíny hledající službu. Za měsíčních nocí sedali na šalandách v čelednících a poslouchali vyprávění lesní chasy či mlečů.

Když měsíc nesvítil, ukrytý za temnými mraky, strašívali v údolí, spouštěli hrůzu a lidé pak raději zůstávali zalezlí za kamny v chalupách a říkávali si "Čerti se rojí". Vrchol Ještědu tím vším běsněním zářil ohnivým leskem jako veliký maják. Při jednom takovém čertovském rojení, se v záři ohňů objevila silueta jezdce na koni. Stoupal kamennou stezkou směrem k Ještědu. Cesta byla pomalá, zlá a končila před ústím do jeskyně, kde jezdec ponechal vraníka a sám šel pak vstříc oslnivému jasu. Uprostřed sluje seděli za stolem dva čerti a hráli v kostky. Třetí chrápal v pozadí na kozích kůžích.

Cizinec byl první kdo přerušil ticho: "Vyhledal jsem Vás, abych s vámi změřil své síly. Svou duši dávám v sázku, že jsem rychlejší než vy."

Jeskyní se ozval chechot. "Jaká smělost, pozemský červe. Zachtělo se ti předčasně pekelného žáru?" Hovorem se probudil i třetí čert. Protáhl líně své mohutné tělo a obrátil se k vetřelci: "Toužíš po smrti nebo po bohatství?" "Ani jedno, ani druhé. Mám svého dost. Jak jsem řekl, chci s vámi změřit síly a chci se utkat s tím nejlepším z vás." "Budiž. Vyhovíme ti. Prohraješ-li, tvůj život patří nám." "Chci toho nejrychlejšího." Povídá cizinec. "Jsem rychlejší než myšlenka!" Zaskřípal zuby třetí čert. "Dobrá. Ty jsi ten pravý. S tebou uzavřu sázku. Cenu znáš. Zítra v noci po úderu dvanácté vyrazím od paty Ještědu přes pole a luka k západu. Máš celou moc pekla za sebou. Začneš za mnou stavět deset loket vysokou a deset loket širokou zeď. Dohoníš-li mě, než kohout ve vsi zakokrhá, moje duše je tvá. Jinak jsem pánem já a vy se uklidíte z Ještědu."

Přišla noc. Na kraji lesa v měsíčním světle stojí černý vraník s jezdcem v sedle. Právě z kostelní věže hodiny odbili dvanáctou.

Kůň se divoce vzepjal a jako bouře vyrazil vpřed. V té chvíli se vynořil ze sluje čert. Mocnými pažemi shraboval kamennou tříšť z hory a překotně stavěl obří zeď ve stopách pádícího oře. Černá zeď byla již přes míli dlouhá, když jeho ušní boltce zaslechli zvonění koňských kopit blízko před ním.

I zavýskl čert hromovým hlasem: "Běda ti smělče. Jsi hotov. Tvůj kůň co chvíli padne a ty s ním. Krokem tě stihnu." Pochybil čert svým halasným křikem. Ve vsi probudil ze spánku kohouta. Kohout ze strachu, že zaspal, zatřepetal křídly, natáhl krk do výše a hlasitě zakokrhal. Ohromný balvan, který měl čert v ruce a kterým chtěl ze světa sprovodit jezdce, vypadl mu bezvládně z ruky. V čele černé roty se schlíple vracel naposledy k hoře, nad níž se v červáncích rodil nový den.

Když se ráno probudili lidé v Sobákově, Kotli, Smržově viděli nad lesem mocnou zeď. Tušili v ní ďáblovo dílo. O cizinci, který zbavil krajinu čertů nikdo nevěděl. Jen Čertova zeď mezi Ještědem a Bezdězem je památkou na jeho noční jízdu.